Knihovna města Plzně, p. o.
B. Smetany 13, 305 94 PlzeňKnihovna města Plzně 1876 - 2006
(Dvanáct pohledů do minulosti a současnosti)
Pohled první: Založení knihovny
Již v roce 1874 přijalo obecní zastupitelství města Plzně usnesení o zřízení obecní knihovny, tento záměr však nebyl realizován.
K založení knihovny došlo z podnětu prof. Cimrhanzla, některých profesorů českého reálného gymnázia a jiných veřejných činitelů až o dva roky později.
Dne 25. ledna 1876 se usneslo zastupitelstvo na tom, aby byla zřízena veřejná obecní knihovna.
Pro její založení bylo jmenováno kuratorium, které 26. srpna 1876 předložilo městské radě král. města Plzně ke schválení Provolání k obecenstvu, Listinu zřizovací a Řád knihovní nové městské knihovny.
Provolání k obecenstvu bylo zveřejněno v Plzeňských listech v neděli 3. září 1876 v tomto znění: "Usnešením obecního zastupitelstva král. města Plzně zřizuje se obecní knihovna což se tímto uvádí u všeobecnou známost. Nížepsané kuratorium jsouc přesvědčeno, že každý intelligentní občan zařízení obecní knihovny - ústavu tak velice důležitého - s radostí uvítá, dovoluje sobě vyzývati ctěné spolky a korporace, jakož i každého uvědomělého občana, aby darováním kněh českých, německých i jinojazyčných nebo peněz přispěli k rychlejšímu vzrůstu tohoto blahodárného a vzdělávacího ústavu. Příspěvky přijímá jmenem kuratoria p. ředitel aneb knihovník v místnostech obec. vyšš. realného gymnasia." Kuratorium pro zřízení obecní knihovny
Knihovna tak zahájila činnost jako Obecní knihovna na sklonku roku 1876.
Pro její potřeby byla v budově reálného gymnázia umístěna skříň, do které se ukládaly knihy. Prvním knihovníkem a správcem byl prof. Cimrhanzl, který ji vedl 25 let. Dozor nad její činností vykonávala městská rada, správu knihovny zajišťovalo kuratorium.
Řád knihovní v roce 1876 obsahoval pouze 8 bodů:- Právo používati obecní knihovny Plzeňské přináleží každému, kdo v Plzni stále bydlí.
- Kdo tohoto práva užíti chce, zaplatí v policejním úřadě nejméně na čtvrt léta napřed 20 kr. r. č., načež obdrží lístek knihovní. Do lístku tohoto zapíše se kniha vypůjčená a lístek ponechá se knihovníkovi.
- Jakožto záruku uloží každý, kdo sobě knihu vypujčí, u knihovníka částku peněžitou, která se nejméně rovnati musí ceně knihy vypujčené. Knihovník vydá mu na to potvrzení. Kdyby knihu vypujčovatel neodevzdal, zakoupí knihovník za uloženou částku jinou a vrátí po případě přebytek. Záruka zůstane ležeti dokud se knihy odebírají; kdyby však některá drahocenější se žádala, dlužno záruku přiměřeně zvýšiti.
- Pravidlem smí každý ponechati u sebe vypujčenou knihu na nejvýš 4 týdny. Kdoby knihu déle pozdržeti chtěl, musí zvlášť kuratorium o to požádati. Kuratorium může lhůtu prodloužiti - nehlásil-li se mezi tím žádný jiný o tutéž knihu, na čtyry týdny; hlásil-li se však někdo o tutéž knihu na dva týdny; a jestli se více osob o tutéž knihu hlásilo, pouze na týden.
- Knihy se vydávají každou neděli od 10. do 12. hodiny.
- Každý jest povinnen zacházeti s vypujčenou knihou šetrně a ručí za každé poškození knihy svou zárukou. Knihovník má se při vrácení kněh přesvědčiti, jsou-li v náležitém stavu.
- Knihovník zanese každou knihu řádně do katalogu. Zároveň vede knihu, do které zaznamenává jednotlivé čtenáře, jich záruku a vypujčené knihy dle čísla lístku knihovního.
- Knihy památní a jiné jež mají zvláštní cenu starožitnosti atd. nepůjčují se, a lze do nich nahlédnouti jen v přítomnosti knihovníka a nebo se zvláštním svolením kuratoria.
Pohled druhý: Trochu statistiky …
Za 130 let své existence prošla Knihovna města Plzně řadou proměn. Měnil a vyvíjel se také její fond, počet čtenářů i výpůjček.
Nejstarší informace o těchto údajích, která se nám zachovala, je z roku 1877 a uvádí:
"Po čas pěti měsíců co obecní knihovna v život vstoupila, přihlásilo se 136 odběratelů, kteří si vypůjčili 407 kněh …"
Koncem roku 1894 bylo ve fondu knihovny 3 866 knih, z nichž bylo 3 002 zábavných (2 209 českých a 793 německých) a 864 naučných.
Zpočátku se knihy pořizovaly "z příspěvku důchodů obecních", z nichž "má se obrátiti polovice na zakoupení kněh českých a druhá polovice na knihy německé" a z darů "uvědomělých občanů a spolků". Od roku 1900 hradí veškeré výdaje na knihovnu obec.
Zajímavé je porovnání výpůjček z roku 1909, kdy z celkového počtu 31 811 výpůjček bylo 22 091 české, 6 702 německé a 12 svazků polské beletrie, 1 206 knih veršů a 1 362 knih naučných. V meziválečném období se knihovna i tím, že k ní byly připojeny některé menší knihovny na území města, utěšeně rozrůstala, takže v roce 1924 počet čtenářů vzrostl na 6 196 a celkem se půjčilo 213 948 svazků.
Všeobecný nárůst zpomalila 2. světová válka, kdy v důsledku tíživé sociální situace knihovnu navštěvovalo méně čtenářů, snížily se výpůjčky a ani knihy nepřibývaly. Roky budování socialismu přinesly zvyšování všech sledovaných parametrů, jen je nutno podotknout, že ne vždy kvantita nových titulů znamenala kvalitu. V té době také došlo k tomu, že byla z fondu knihovny odstraněna řada knih "pro režim nevhodných autorů". Po roce 1989 bylo přibližně 3 000 těchto titulů zařazeno zpět.
K jakým výsledkům dojdeme, zamyslíme-li se nad tím, jak se vyvíjel v průběhu dějin vztah Plzeňanů k naší knihovně?
V roce 1877 byl při počtu 30 000 obyvatel ve městě každý dvoustý dvacátý občan čtenářem naší knihovny. Každý desátý občan navštěvoval Knihovnu města Plzně v roce 1965, kdy mělo město 140 465 obyvatel a knihovna evidovala 13 093 čtenářů, kteří si vypůjčili 680 672 dokumentů.
A jaká je současnost? Každý sedmý Plzeňan byl naším uživatelem v roce 2005, kdy počet obyvatel činil 162 627, knihovna evidovala 23 458 čtenářů, kteří si vypůjčili 1 165 875 dokumentů a knihovní fond tvořilo 394 692 knih.
Knihovní fond:
Počet čtenářů:
Výpůjčky:
Pohled třetí: Jak se knihovna stěhovala
září 1876
V době založení obecní knihovny byly knihy umístěny ve skříni v budově reálného gymnázia (nyní Pedagogická fakulta ZČU ve Veleslavínově ulici). Kdy přesně se knihovna stěhovala z této budovy, nevíme, ale pravděpodobně to bylo již v roce 1876.
? 1876 - srpen 1931
V tomto období měla knihovna pronajaté místnosti ve dvorním traktu domu č. p. 41 na Jungmannově třídě (nyní Americká č. 8), kde měl svoji provozovnu i hostinec "U Hodinářů". Vchod průjezdem prý vzbuzoval ošklivost a hnus. Místnosti v prvním patře patřící knihovně byly malé, tmavé a chladné. Veškeré snahy o vhodnější umístění selhaly. O tom, jak vypadala knihovna v těchto letech, se zmiňuje v písemné vzpomínce z roku 1914 student českého gymnázia: "Místnost dosti veliká, z níž asi čtvrtina plochy u dveří byla vyhrazena jako čekárna pro návštěvníky, kteří si chodili vypůjčovat knihy. Vpravo byly k sobě sražené obyčejné stoly a na nich krabice s půjčovními lístky. Vpředu stál příčně pult s dvířky, jimiž se vstupovalo do pracovního prostoru. Kolem stěn až ke stropu stály police s knihami, vlevo u oken stoly s krabicemi na lístky půjčených knih a pak půjčovní lístky čtenářů. Spojení s hořejškem obstarával "výtah", tj. truhlík běhající na provaze mezi dvěma latěmi."
září 1931 - duben 1954
V září 1931 se městská knihovna přestěhovala po 55 letech existence v nevyhovujících prostorách na Jungmannově třídě do nově upravených místností v jižním křídle budovy bývalého německého gymnázia v tzv. Husově domě (nyní část Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje) ve Fodermayerově ul. č. 14 (nyní B. Smetany č. 14). Dne 3. října 1931 zde byla knihovna slavnostně otevřena pro veřejnost. V 1. patře byla umístěna čítárna a dětské oddělení, ve 2. patře sklady, půjčovna a pracovny. 16. dubna 1954 však Jednotný národní výbor rozhodl, že knihovna musí okamžitě uvolnit budovu pro nově vzniklou Státní studijní knihovnu.
duben 1954 - březen 1960
Státní studijní knihovna poskytla městské knihovně prostory v budově Krajského muzea (nyní Západočeské muzeum), kde do té doby měla jednu místnost pro ředitelství a nejnutnější administrativu a místnost pro služby, kde byla půjčovna a studovna s 12 místy a připojené skladiště. Ještě v dubnu 1954 se sem městská knihovna přestěhovala. Tyto prostory byly pro knihovnu opět nevyhovující. Proto se rada Městského národního výboru 25. dubna 1955 usnesla, že městské knihovně bude přidělen objekt v ulici B. Smetany č. 13, ve kterém původně sídlila Anglobanka a později Západočeské uhelné doly.
duben 1960 - ?
8. dubna 1960 byla v nově adaptovaných místnostech budovy v ulici B. Smetany č. 13 slavnostně otevřena ústřední půjčovna. Její úprava a zařízení byly dílem ing. arch. Svatopluka Jankeho. K výzdobě bylo použito i skleněných figurek prof. Miroslava Klingera, které reprezentovaly náš umělecký průmysl na světové výstavě v Bruselu. V roce 1965 doplnil plzeňský výtvarník Jiří Kovařík prostory půjčovny dvěmi rozsáhlými nástěnnými freskami. V této budově sídlí Knihovna města Plzně dodnes. Od roku 1960 byla podrobena několika vnitřním i vnějším úpravám, které trochu vylepšily její vzhled. Stavební řešení budovy však nevytváří ideální podmínky pro moderní knihovnu, která by umožňovala nabízet své služby v jednom otevřeném, bezbariérovém prostoru.
Má naději, že se bude ještě jednou stěhovat do vhodnějších prostor ?
Pohled čtvrtý: Knihovna a její pobočky
Pobočky vznikaly především přidružováním místních lidových knihoven v rámci integrace okrajových obcí k Plzni či připojením knihoven Občanských besed. Jejich počet se různě měnil, často se stěhovaly, u některých byla činnost zastavena či zrušena, vznikaly nové. Např. v roce 1927 měla knihovna 8 poboček a 4 čítárny, 12 poboček v roce 1945, 11 v roce 1947, v roce 1955 jich bylo 14, v roce 1969 už 19, v roce 1974 ještě o jednu více.
90. léta přinesla společnosti i knihovně řadu změn. V rámci restitucí a privatizací musely, často po dlouhých a složitých jednáních, některé provozy opustit prostory v domech, o jejichž vlastnická práva se přihlásili původní majitelé. Určitým řešením této situace se stal bibliobus, který nahradil některé zrušené pobočky jako pojízdná knihovna.
Ve svém jubilejním roce 2006 má Knihovna města Plzně kromě ústřední budovy 9 obvodních a velkých knihoven s celotýdenním provozem, 12 malých poboček a nabízí své služby na 10ti stanovištích bibliobusu.
Z historie velkých knihoven:
Bolevec - knihovna existovala původně jako malá pobočka ve starém Bolevci. V 80. letech minulého stol. byla zřízena ve výměníku v Kralovické ulici pobočka oborové knihovny Škoda, která po jejím zrušení přešla v roce 1994 pod správu městské knihovny jako pobočka Košutka. Ta byla v roce 1998 přestěhována do školy v Západní ulici znovu pod názvem Knihovna Bolevec.
Bory - na konci 19. století provozovala knihovnu Občanská beseda na Říšském předměstí (dnes Jižním předměstí), kterou na začátku 20. let minulého stol. převzala městská knihovna, a která se během let několikrát stěhovala. V 60. letech s výstavbou nového sídliště na Borech bylo počítáno i s knihovnou, ta byla otevřena v roce 1970 v budově v Heyrovského ulici, odkud v roce 1973 přesídlila do nových prostor v nákupním středisku Luna.
Doubravka - knihovnu osady Doubravka, která byla v roce 1926 připojena k městské knihovně, na konci 2. světové války zničili při náletech. V 50. - 60. letech se několikrát stěhovala, v roce 1968 byla otevřena v obchodním středisku Jitřenka, odkud se v roce 1992 přestěhovala do komplexu Centrum.
Lobzy - původní osadní knihovna byla připojena k městské knihovně v roce 1926, několikrát se stěhovala, v roce 1991 byla umístěna ve výměníku vedle střediska Astra, odkud přešla v roce 2001 do 28. ZŠ v Rodinné ulici.
Lochotín - knihovna byla otevřena provizorně v roce 1980 v objektu Družba, odkud v roce 1983 přenesla své působiště do obchodního centra Atom. V roce 1998 byla knihovna přestěhována do nově upravených a rozšířených prostor v Kralovické ulici, kde předtím sídlila malá pobočka Košutka.
Skvrňany - v poslední třetině 19. stol. existovala ve Skvrňanech knihovna Občanské besedy, kterou v roce 1926 převzala městská knihovna. V roce 1945 byla silně poškozena nálety a uzavřena. Několikrát se stěhovala, až v roce 1978 zakotvila v kulturním středisku v novém sídlišti v zadních Skvrňanech. V roce 1991 byla v předních Skvrňanech otevřena v budově bývalé mateřské školy nová obvodní knihovna, pod kterou knihovna v zadních Skvrňanech spadala. V roce 2003 se obě knihovny sloučily v jednu, která byla umístěna v rozšířených a nově rekonstruovaných prostorách kulturního střediska zadních Skvrňan.
Slovany - založena byla jako spolková knihovna na konci 19. stol., v roce 1919 přešla pod správu městské knihovny. Také se několikrát stěhovala: z Masarykovy školy na Jiráskově nám., přes dům na Slovanské třídě, agitační středisko na tehdejším nám. J. Krautwurma, až se konečně v roce 2000 usídlila v Táborské ulici.
Vinice - knihovna byla zřízena v roce 1994 v novém sídlišti v Hodonínské ulici, velká část jejích publikací pocházela z fondu zrušené oborové knihovny závodu Škoda, který městská knihovna převzala v roce 1992.
Hudební a internetová knihovna - hudební oddělení bylo zřízeno v roce 1987 jako součást knihovny Lochotín a fungovalo stále v jejích prostorách až do roku 2005, kdy se osamostatnilo, navýšilo svou nabídku o internetové služby a přestěhovalo se do Táborské ulice.
Pohled pátý: Ředitelé a správci
1876 - 1899: Tomáš Cimrhanzl
středoškolský profesor, vlastivědný pracovník
Učil na plzeňském reálném gymnáziu. Byl členem literárního spolku a Sokola. Napsal odbornou publikaci "Mythologie, čili, Bájesloví Řekův a Římanův" (1879) a průvodce "Šumava" (1878). Zasloužil se o vznik knihovny a stal se jejím prvním knihovníkem a správcem
1899 - 1913: Pavel Nebeský
redaktor, překladatel, dramaturg, herec
Po ukončení studia pracoval v redakci Šimáčkových Českých listů, v roce 1884 se stal hercem a režisérem plzeňského divadla, v letech 1894-1899 byl redaktorem Plzeňských listů. Psal a překládal divadelní hry a operní libreta. V roce 1902 vytvořil operní libreto k opeře plzeňského skladatele Stanislava Sudy "Lešetínský kovář".
1913 - 1927: František J. Malý
knihovník, kulturní pracovník, funkcionář Osvětového svazu
1927 - 1947: Bohumil Polan
knihovník, básník, esejista, divadelní a literární kritik
V roce 1905 maturoval na plzeňské reálce a vydal své první verše v anarchistické Práci pod pseudonymem B. J. Mára. Válečná léta prožil na frontě v Haliči a Uhrách, po válce absolvoval jednoroční knihovnickou školu v Praze a v roce 1920 začal pracovat v plzeňské knihovně. Divadelní kritiky psal už před první světovou válkou do měsíčníku Divadlo, v roce 1920 pravidelně referoval o plzeňské činohře v deníku Nová doba a v letech 1945-1947 v plzeňské Pravdě. Literární kritiky publikoval od roku 1908 v Časopisu pokrokového studentstva a Lumíru, později např. v časopisech Kmen, Pokroková revue a Pramen. Významné jsou jeho studie o Stanislavu K. Neumannovi (1919), Fráňu Šrámkovi (1947) a Karlu Tomanovi (1957). Je čestným občanem města Plzně.
1948 - 1951: Miloslav Nohejl
knihovník, spisovatel, redaktor
V letech 1921-1922 studoval knihovnictví v Praze, od roku 1922 pracoval v Městské knihovně v Plzni. V roce 1951 byl nezákonně zatčen a vězněn a v důsledku politických represí musel z knihovny odejít. Byl nejvýznamnějším plzeňským meziválečným novelistou a romanopiscem, knižně vydal přes dvacet prací. Podle jeho románu Svět nic neví (1934) byl natočen v roce 1987 film.
1952 - 1954: Karel Soukup
knihař
1954 - 1958: Josef Vaněk
knihovník, pedagog
1958: Jan Maur
knihovník, kulturní pracovník, regionální historik
1959 - 1970: Josef Hrubý
knihovník, básník, překladatel
Krátce pracoval jako novinář v Praze a knihovnický inspektor v Sušici. Po jedenácti letech vedení knihovny byl v rámci tzv. normalizace odvolán z funkce, dvacet let nesměl publikovat a jeho knihy byly vyřazeny z knihovních fondů. Je autorem řady básnických sbírek, z nichž byly některé přeloženy do cizích jazyků nebo vyšly jako bibliofilské tisky. V roce 1992 obdržel Cenu města Plzně a v roce 2001 se stal prvním laureátem Ceny Bohumila Polana za literaturu. Je členem Střediska západočeských spisovatelů a PEN klubu.
1970 - 1973: Karel Fleissig
právník, redaktor, spisovatel, knihovník, archivář
Když dokončil studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, začal působit jako komisař v oblastní kriminální úřadovně v Plzni. V padesátých letech byl redaktorem Československého rozhlasu a v šedesátých letech pracoval jako odborný archivář ve Státním archivu. Psal poezii i prózu, překládal z vietnamštiny a perštiny.
1974 - 1979: Miroslav Stiebitz
knihovník, autor metodických textů z oboru knihovnictví
1980 - 1983: Luděk Hůla
politický pracovník
1984 - 1990: Jaroslav Schmid
kulturní pracovník, autor a překladatel publikací o válečných letounech
1990 - : Dagmar Svatková
knihovnice, pedagožka
Absolvovala katedru knihovnictví a vědeckých informací Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1965-1976 pracovala v Krajské knihovně v Plzni (nyní KMP) a v letech 1977-1990 ve Státní vědecké knihovně, od roku 1980 jako vedoucí oddělení metodiky a výzkumu knihovnictví. Externě vyučuje knihovnické a informační předměty, publikuje v odborných časopisech.
Pohled šestý: Publikační činnost
Pravděpodobně první publikací, kterou knihovna vydala nebo se na jejím vydání spolupodílela, byl Seznam knih obecné knihovny král. města Plzně - vícesvazkový katalog české a německé beletrie a naučné literatury z roku 1885. Ve fondu knihovny se však nachází až Seznam knih veřejné knihovny města Plzně - Zábavné spisy prosou s vročením 1931. Katalog se připravoval od roku 1920, ale nedostatek finančních prostředků oddálil realizaci o jedenáct let. Autoři doufali, že "vydání tohoto seznamu znova osvěží starý domácí zájem o četbu české knihy" a v úvodu dále psali: "Jest na čtenářích, aby seznamu hojně používali a v něm přes několik módních a šablonovitě vyžadovaných autorů lehké a zároveň pramálo plodné literatury našli cestu k tvůrcům slova bohatého životným obsahem a povznášejícího tvarovou krásou."
10. 1. 1951 se stala městská knihovna zařízením krajského národního výboru a v důsledku toho se rozšířil okruh její působnosti zejména v oblasti metodiky. Po dlouhé odmlce začíná opět publikovat, tiskne různé metodické texty, tematické seznamy literatury, literární pásma, bibliografické letáky a bibliografie. S měsíční periodicitou, v různých úpravách a rozmnožován cyklostylem vychází také (až do konce roku 1960) první časopis Zprávy Krajské lidové knihovny v Plzni.
V letech 1961-1976 vydává knihovna Zpravodaj západočeských knihovníků - Metodický list knihoven jednotné soustavy, který vychází zprvu jako měsíčník, později čtvrtletně. K výročí svého vzniku vydává v roce 1976 publikaci 100 let Knihovny města Plzně od Karla Fleissiga, která je významným zdrojem informací o jejím působení.
V 60. letech tiskne edici Malé bibliografie a pokračuje v publikování oborových, regionálních a personálních bibliografií do poloviny devadesátých let, kdy s převedením knihovních fondů do elektronické podoby jejich klasické zpracování až na malé výjimky končí. Nejvýznamnější z nich je dvoudílná personální bibliografie Bohumil Polan (1987, 1989) a čtyřdílná Bibliografie Plzně (1995), vydaná ve spolupráci se Státní vědeckou knihovnou v Plzni u příležitosti 700. výročí založení města. Na přelomu 80. a 90. let začíná knihovna vydávat publikace, které bezprostředně nesouvisí s její odbornou činností: Kapitoly o literární Plzni I - II (1988, 1990) Viktora Viktory nebo Soupis vydání básně Máj Karla Hynka Máchy (1991) J. Stejskala. V roce 1995 vychází Slovník spisovatelů západních Čech členů Střediska západočeských spisovatelů v Plzni.
Publikační činnost Knihovny města Plzně se v současné době realizuje pomocí občanských sdružení, která buď sama zakládala nebo jim poskytla zázemí.
Ason-klub (1991) sdružující mladé začínající autory a aktivní zájemce o literaturu tiskne od svého založení sborníky literárních prací (první byl Kornout se zmrzlinou uprostřed pouště z roku 1992), už patnáctým rokem bulletin Listy Ason-klubu, od roku 1993 edici Malé knížky, v nichž představuje tvorbu jednotlivých autorů (do současnosti vyšlo 112 titulů), od roku 2000 edici Literární menu a básně Do dlaně.
Kruh přátel knižní kultury (1992) založil v roce 1994 plzeňskou literární nadaci Pro Libris (od roku 1998 občanské sdružení) s cílem podporovat vydávání děl nekomerční regionální literatury a navázat na tradici knižní kultury. V roce 1996 vychází poprvé bibliofilská ročenka Vavřín zelený i zlatý, v roce 1998 Kalendář plzeňský, dále vycházejí sborníky, básnické sbírky, drobné prozaické práce či reprezentativní publikace - Plzeň v proměnách času (976-2000), v edici Zrcadlo překlady a v edici Ulita malé knížky regionálních autorů.
V roce 1998 se knihovna podílela na založení nového kulturního časopisu Spektrum - zrcadlení plzeňské kultury. Tento čtvrtletník vycházel od června 1998 do ledna 2002, kdy pro nedostatek financí zanikl. Měsíčník Plž - Plzeňský literární život vydává knihovna ve spolupráci s dalšími kulturními sdruženími od října 2002, jeho součástí se staly Listy Ason-klubu, které původně vycházely jako samostatný bulletin. Obě periodika si zájemci mohou přečíst jak v tištěné formě, tak v elektronické podobě na webových stránkách Knihovny města Plzně.
Pohled sedmý: Děti a knihovna
Za předchůdce dětských knihoven můžeme považovat školní a ústavní knihovny vznikající ve 30. a 40. letech 19. století, které nabízely literaturu přístupnou a vhodnou pro děti a mládež. Dětské knihy měly v omezeném počtu také knihovny pro dospělé, spolkové nebo soukromé půjčovny.
Skutečnou knihovnou pro děti byla až Husova dětská knihovna. Původně ji spravoval spolek Husova dětská kniha, který byl založen roku 1920 za účelem podněcovat mladé čtenáře ke kvalitní četbě a k zájmu o literaturu. Knižní fond byl vytvořen z darů jiných knihoven, např. Českobratrský sbor v Plzni daroval 50 svazků dětské literatury, jiné příspěvky pocházely ze sdružení evangelických žen Marta nebo od dělníků železničních dílen. Roku 1921 převzala tuto knihovnu do své správy obec Plzeň, připojila ji jako jednu z poboček k městské knihovně a rozšířila podmínky pro doplňování fondu, což mělo za následek i nárůst jejích čtenářů. Koncem roku 1921 bylo v knihovně 980 knih, měla 750 čtenářů, z nichž 184 navštěvovalo školy obecné, 518 školy vyšší a 18 z nich bylo starší 18 let. Během celého tohoto roku bylo půjčeno 13 769 svazků.
Vzhledem k tomu, že zájem o služby této knihovny měla nejenom školní mládež, ale také učednický dorost, byl roku 1922 změněn její název na Městská knihovna pro mládež v Plzni, protože, jak se doslovně říká v usnesení o této změně "nejevil se dosti přiměřeným její povaze a mohl by účinkovat i odpudivě". V roce 1923 byla umístěna ve dvou místnostech školní budovy v Podmostní ulici. Odtud se za tři roky přestěhovala do vhodnějších prostor jiné školní budovy na Jungmannově, nyní Americké třídě.
Mezi kuriózní případy z dějin knihovny patří případ z roku 1930, kdy ředitelství městského dívčího reálného gymnázia zabavilo žákyni IV. třídy knihy půjčené v městské knihovně, poslalo je zpět do knihovny spolu s dopisem, ve kterém uvedlo, že o četbu školní mládeže je dostatečně postaráno školními knihovnami a že veřejná knihovna by neměla půjčovat četbu, která se vymyká přísné pedagogické kontrole. Škoda, že nemáme seznam zabavených titulů, bylo by jistě zajímavé srovnat "škodlivost a závadnost" literatury tehdy a v současnosti.
O tom, že výchovnému a vzdělávacímu vlivu četby na mladou generaci byl vždy přisuzován velký význam, svědčí i příklady následujících desetiletí. Na jedné straně byla v jednotlivých obvodních knihovnách a pobočkách vytvářena dětská oddělení vyhrazená nedospělým čtenářům a doplňovaná kvalitní literaturou. I v dobách poklesu výpůjček (např. během 2. světové války) stoupal zájem o dětskou literaturu a naučnou literaturu pro mládež. Kromě běžné nabídky půjčování knih knihovna provozovala řadu jiných aktivit spjatých s četbou nebo se vzděláváním: besedy se spisovateli, čtenářské ankety, soutěže mladých talentů, literární pásma, kulturní pořady, poslechové chvilky, divadelní představení, bibliograficko-informační lekce. Na druhé straně, zejména v 50. až 80. letech minulého století zneužívala knihovna svého vlivu k ideologickým agitacím, k masové propagaci ne vždy hodnotné socialistické literatury, práci s mládeží orientovala na politicky angažované akce a spolupráci se stranickými orgány nebo pracovníky (např. čtenářské soutěže Za hvězdou svobody, Cestou revoluce, Kniha v boji za mír, konference Julius Fučík a lidé z Reportáže, apod.).
Pro období 90. let je typická snaha vtáhnout mladého čtenáře do dění v knihovně (krabičky přání a stížností, prohlídky knihovnického zázemí a ukázky práce knihovníků, apod.). Velmi se také rozšiřuje nabídka aktivit dětských oddělení - tvůrčí výtvarnické dílny, literární semináře, výstavy čtenářských výtvarných prací, dny poezie, účast na celorepublikových a mezinárodních soutěžích. Mezi nejznámější akce patří Libriáda, Noc s Andersenem, Miss Loutka, účast na United Games of Nations, aj. Úzká je i spolupráce se školami, kulturními institucemi a dětskými domy nebo zoologickou zahradou. To dává možnost k zajímavým a ojedinělým aktivitám, jako např. setkání se živým zvířetem přímo na půdě knihovny - za poslední roky knihovnu takto "navštívili" had, medvídě, opička, koza, agama, jehně, liška, želva.
Knihovna se nebrání dětem jakékoliv věkové kategorie, jejími čtenáři se stávají i nejmenší děti, např. za posledních 5 let každým rokem registruje 1 až 3 čtenáře ve věku několika měsíců.
Řada dětských čtenářů plynule přechází do oddělení pro mládež a odtud pak do oddělení pro dospělé, takže můžeme říci, že je knihovna provází celým životem.
Pohled osmý: Čtenářské průkazy
Nejstarší čtenářský průkaz, který se nám zachoval, je z doby založení knihovny (je na něm uveden letopočet 187..). Nazýval se Lístek knihovní, každý čtenář měl své pořadové číslo, dále se uvádělo jeho jméno a datum zaplacení poplatku. Všechny údaje byly dvojjazyčné - - české a německé. Na lístek se vypisovaly názvy půjčených knih, datum výpůjčky a vrácení. Knihovník vedl výpůjční přehled, kam si zapisoval jednotlivé čtenáře a knihy podle čísla Lístku knihovního. Lístek si ponechával knihovník a za každou výpůjčku se skládala záruka v ceně půjčené knihy.
Další historický doklad je z roku 1916, kdy čtenář musel mít kromě legitimace i kontrolní knížku, do níž se zapisovaly signatury půjčených knih. Kontrolní knížka měla stejné pořadové číslo jako legitimace, bylo na ní uvedeno jméno čtenáře i jeho adresa. Čtenář z venkova musel doložit potvrzení od starosty, že bydlí v obci okresu plzeňského.
Později byla evidence zjednodušena. Víme, že v roce 1940 měl každý čtenář jen čtenářskou knížku, která sloužila zároveň jako průkaz. Každý měl své čtenářské číslo, vyplňovalo se jméno a adresa čtenáře. Součástí tohoto průkazu byl i výňatek z půjčovního řádu.
Pouze číslo a jméno čtenáře včetně razítka knihovny a data vystavení měl čtenářský průkaz, který se používal přibližně od roku 1960, kdy se knihovna přestěhovala do ulice Bedřicha Smetany. Přímo na legitimaci se vypisoval počet půjčených knih a datum výpůjčky.
Zavedení automatizovaného výpůjčního systému v roce 2001 přineslo nové čtenářské průkazy, kde k identifikaci čtenáře slouží kromě jména především čárový kód. Tyto průkazy se postupně zavádějí do všech provozů Knihovny města Plzně.
První čtenářský průkaz:
Pohled devátý: Knihovna na kolech
Pojízdné knihovny jezdí v Americe a Austrálii, v severní i jižní Evropě a také v Čechách v Praze a Plzni.
1954-1958
V 50. letech se Krajská lidová knihovna v Plzni zapojila do akce "Pomoc pohraničí" a poskytla okresům v kraji nejen metodickou pomoc, ale i dva bibliobusy, které vlastnila. "Už v první polovině roku 1954 jezdily pojízdné knihovny do okresů Horšovský Týn, Tachov, Sušice a Klatovy, kde navštívily 110 obcí a půjčily 5 046 čtenářům celkem 36 905 svazků knih." Později rozšířily své působení do okresů Domažlice a Stříbro.
Posádky bibliobusů byly dvoučlenné (knihovník a řidič) a čtenářům nepůjčovaly jen literaturu, ale také promítaly ve večerních hodinách filmy a dokonce těm, kteří žili v nejmenších příhraničních obcích, obstarávaly a vozily různé spotřební zboží. Bibliobusy vyjížděly z Plzně od pondělí do pátku, v sobotu byly prováděny drobné opravy, údržba a mytí vozů. Jeden bibliobus ujel za měsíc průměrně 1 600 km a za den objel šest až sedm vesnic.
Jak houstla síť knihoven v pohraničí, ztrácely pojízdné knihovny na významu a během roku 1958 postupně ukončily svou činnost.
4. června 1996 -
Nový bibliobus Knihovny města Plzně nahradil zrušené malé půjčovny, pokryl oblasti, kde knihovna nedisponovala dostatečnou sítí místních poboček, a velká sídliště, kde zájem uživatelů převyšoval kapacity obvodních knihoven.
V současné době má plzeňská pojízdná knihovna stanoviště na deseti místech:
Bory, Bručná, Bukovec, Doudlevce, Hradiště, Lochotín, Nová Hospoda, Roudná, Valcha a Zátiší.
Přijíždí za svými čtenáři pravidelně každý týden v odpoledních hodinách a nabídne jim 3 500 svazků knih, 42 titulů periodik a audiovizuální média. Knihovní fond je sestaven převážně z beletrie pro dospělé a děti, v menší míře pak z populárně naučné literatury. Z časopisů zde najdou například Vlastu, Bravo a Čtyřlístek, ale také Jak na počítač, Zahrádkáře či National Geographic. Na magnetofonových kazetách a kompaktních discích si mohou vypůjčit "zvukové knihy". Pokud nejsou požadované publikace v bibliobusu, knihovnice je přiveze ze skladu nebo z některé velké knihovny.
Podle statistiky za rok 2005 měl bibliobus 387 registrovaných čtenářů, navštívilo jej 4 640 uživatelů a bylo půjčeno 28 038 knih a časopisů.
Po desetiletém úspěšném působení však bibliobus dosluhuje…
23. března 2006 schválila na svém zasedání Rada města Plzně koupi nového bibliobusu.
Pohled desátý: Regionální fond
Regionální fond Knihovny města Plzně zahrnuje obsahově regionální literaturu (ať už z prostředí Plzně nebo o regionálních osobnostech, tj. těch, kteří se v Plzni narodili, působili nebo zde zemřeli), beletrii plzeňských autorů, periodika, místní tisky vydané na území regionu a jubilejní publikace vydávané plzeňskými institucemi.
Ne vždy po dobu 130 let existence knihovny byla tato literatura cíleně shromažďována. Knihovna neměla archivní funkci, byla vždy především knihovnou lidovou, a proto knížky i časopisy, které byly častým používáním zničené nebo nevyhovující např. ideologicky, byly z fondu vyřazovány. Z téhož důvodu nejsou dochovány ani noviny a časopisy. Ale i tak se podařilo uchovat na 3 000 knih, které mapují, co se v knihovně četlo a přitom patřilo do fondu plzeňské regionální literatury.
Knihovna se vždy snažila nabízet nejnovější literaturu, proto i nejstarší knihy ve fondu jsou z období 2. poloviny 19. století, kdy byla knihovna založena. Je těžké přesně určit, která knížka je nejstarší, protože značná část knih z tohoto období nemá uveden rok vydání.
Podařilo se zjistit, že k nejstarším knihám ve fondu patří Sebrané spisy J. K. Tyla z roku 1867. Z dalších nejstarších jsou to knížky Z máje žití E. Krásnohorské z roku 1871 nebo Sofonisba B. Guldenera z roku 1875. Z autorů jsou ve fondu nejvíce zastoupeni J. K. Tyl (80 titulů), J. Vrba (57 titulů) a K. Klostermann (53 titulů).
Část fondu tvoří kolem 400 knih poezie, z nichž nejstarší je patrně dílko Vladimíra Nováka Ve světle i stínu lásky z roku 1895, Sborník původních prací vydaných Českou jednotou paní a dívek v Plzni a knížka B. Kaninského Zlomky rozmarů, obě z roku 1898.
K nejstarším naučným knihám patří kniha prvního správce městské knihovny, profesora T. Cimrhanzla Mythologie, čili, Bájesloví Řekův a Římanův z roku 1879, J. Korába Vývoj knihtiskařství a české prvotisky… s ukázkami prvotisků plzeňských z roku 1880, rozsáhlé dílo plzeňského profesora M. Hrušky Kniha pamětní král. krajského města Plzně od roku 775 až 1870 z roku 1883, Dějiny císařského a král. pluku čís. 35 J. Maye z roku 1901, nebo Listář královského města Plzně, sestavený J. Strnadem z roku 1905.
V regionálním fondu najdeme i příležitostní tisky - např. výroční zprávy zpěváckého spolku Hlahol z let 1884 - 1918, výroční zprávy Západočeského umělecko-průmyslového musea z let 1892 - 1908, Přehled činnosti Spolku techniků z Plzně a okolí z roku 1897, 50 let Občanské záložny v Plzni z roku 1914.
Z periodik se zachoval pouze sborník Plzeňsko, časopis Vzlet a Věstník kroužku starožitností pro Plzeň a okolí. Od roku 1988 se již všechna plzeňská periodika uchovávají.
V regionálním fondu je zastoupena literatura vydávaná plzeňskými nakladateli, mezi něž patří Beníškovo nakladatelství, E. Kosnar, J. Mareš, Grafické závody, Společnost pro národopis, Kroužek přátel starožitností, velkou část publikací vydalo Krajské, později Západočeské nakladatelství.
Regionální fond není mrtvým fondem. Je neustále doplňován novou literaturou a to nejen v tištěné podobě, ale i na nových druzích nosičů jako jsou magnetofonové kazety, videokazety, CD, DVD. Knihovna usiluje i o zpětné doplnění chybějícího fondu především nákupem z antikvariátu.
Dokumenty z regionálního fondu se půjčují pouze k prezenčnímu studiu do studovny, aby se uchovaly v neporušeném stavu i pro další generace.
Pohled jedenáctý: Nové formy práce
Knihovna města Plzně byla ve svých počátcích především půjčovnou knih a periodik. S postupem doby se začala přeměňovat v informační instituci, která k uspokojování uživatelských potřeb používá i jiné než tradiční formy práce a nabízí i jiné zdroje než knihy.
V roce 1987 bylo otevřeno při obvodní knihovně na Lochotíně hudební oddělení. Jeho fond tvořilo v té době asi 2 000 zvukových dokumentů (gramofonových desek a magnetofonových kazet) a knihy a časopisy s hudební tematikou. Tato nabídka sloužila pouze k prezenčnímu využití. Hudbu nebo mluvené slovo mohli zájemci poslouchat u šesti poslechových míst. V roce 1998 bylo umožněno půjčovat si zvukové dokumenty domů. Hudební oddělení se setkalo s velkou odezvou, zejména u mládeže, proto Knihovna města Plzně využila možnosti a přestěhovala ho do větších prostor v Táborské ulici na Slovanech, kde bylo v roce 2005 otevřeno samostatné specializované pracoviště pro půjčování zvukových dokumentů a poskytování přístupu k internetu. V současné době je v Hudební a internetové knihovně 920 registrovaným uživatelům k dispozici 7 000 zvukových nosičů, 300 knižních titulů a 6 stanic internetu.
Přirozeným doplňkem aktivit každé knihovny je kulturně výchovná činnost. Knihovna města Plzně má pro tyto účely dvě zařízení. Polanovu síň v ulici B. Smetany, která je v provozu od roku 1992, a M-klub při obvodní knihovně Skvrňany v Macháčkově ulici, který zde pracuje od roku 1999. Obě zařízení pořádají akce pro školy i veřejnost. Nabízejí možnost kulturního vyžití dětem i dospělým ve formě přednášek, koncertů a divadelních představení.
Od roku 1991 pracuje v Knihovně města Plzně Ason-klub, který sdružuje mladé začínající autory a zájemce o literaturu. Poskytuje odborné konzultace a informace z této oblasti. Umožňuje mladým autorům publikovat jejich díla prostřednictvím Listů Ason-klubu a tzv. Malých knížek Ason-klubu. Literární činnosti se věnují také Kruh přátel knižní kultury (založen v roce 1992) a sdružení Pro libris, které existuje od roku 1994.
Potřeba specializovaného pracoviště zaměřeného na bibliograficko- informační služby vedla v roce 1992 k otevření oddělení informačních služeb a studovny v budově knihovny v ulici B. Smetany. Kromě základní literatury ze všech vědních oborů, včetně řady českých i zahraničních encyklopedií, jsou v tomto oddělení k dispozici počítačové databáze - vedle literárních i databáze českých zákonů nebo například databáze českých i zahraničních novinových článků. Studovna byla prvním pracovištěm, která poskytlo uživatelům výpočetní techniku - v roce 1997 to byl počítač s nabídkou výukových programů.
S připojením prvního počítače k internetové síti v roce 1998 byl čtenářům umožněn přístup k nejmodernějšímu zdroji informací. Postupně byl internet zaveden do všech provozů knihovny po celém území města Plzně. V současnosti mají uživatelé k dispozici již 43 stanic.
Od roku 2001 má knihovna svoje vlastní webové stránky, za které získala v roce 2006 ocenění Nejlepší knihovnický web. Na adrese www.kmp.plzen-city.cz tak mohou zájemci získat podrobné informace o Knihovně města Plzně.
Pohled dvanáctý: Knihovnické perličky
O tom, že knihovny nejsou jen studenými a neosobními stánky vědy a vzdělání, že knihovníci nemusí být vždy "suchými patrony" schovávající se za obroučky svých brýlí a že cesta za knihou přináší i veselé historky, svědčí následující řádky….
Čtenář: "Mám Dokonalé manželství a chtěl bych ho prodloužit".
Knihovník: "To Vám gratuluji, ale to není v mé moci."
Čtenář: "Chtěl jsem vám sdělit, že moje žena padla na hlavu a proto Vám nemůže vrátit knihy."
Čtenář: "Chtěl bych si půjčit něco o ještěrkách, hlavně aby to nebylo moc přechytračený a aby tomu rozuměl i blbec. Potřebuju to do školy pro paní učitelku.."
Čtenář: "Kde je ten jemnej katalog?" (jmenný katalog)
Čtenář: "Normální knížky od normálních spisovatelů taky máte, prosím Vás?"
Čtenář: "Když je v katalogu lístek obrácen vzhůru nohama, znamená to, že je kniha půjčena?"
Čtenář: "Já měl až do teďka dětskou legitku. Teď jsem dostal občanku, tak bych chtěl udělat tu plnohodnotnou."
Čtenář vrací knihy, titul Piliny v hlavě zůstavá dlouho doma.
Knihovník: "Ještě máte Piliny v hlavě?"
Z krabičky přání a stížností: Já bych chtěla, abyste sem daly nějaké horrory, ale né strašidelné.
Čtenář vrací knihy, doma zůstává titul Idiot.
Knihovník: "Doma vám zůstal ještě Idiot, ano?"
Čtenář nevrací dlouho knihu o drogách.
Knihovník: "Přineste ty Drogy, chtějí je další, ať se na ně taky dostane."
"Já si chci půjčit tuhle dřevěnou knížku," říká malý čtenář a drží v ruce červený dřevěný rozřaďovač ve tvaru knihy.
Knihovník při knihovnické lekci: "Víte, co je to bibliobus?"
Malý čtenář: "To je učebna na bible."
Čtenář: "Prosil bych cokoliv od Durrella.."
Knihovník snesl na hromadu vše, co bylo od Durrella k dispozici.
Čtenář hromadu zklamaně přejel očima: "Já jsem chtěl jen Pavilon šelem!"
Knihovník: "Prosím, tady na věšák si odložte."
Čtenář: "Úplně všechno?"
Zábavné chvilky připravují i čtenáři, kteří při hledání knižních titulů hojně využívají své fantazie…
- Bez dítěte neodejdu (Bez dcerky neodejdu)
- Ptáci v roští, Brabci v trní (Ptáci v trní)
- Ofélie se chce koupat (Ofélie se učí plavat)
- Lehni si do tmy (Ulehni v temnotách)
- Černé auto (Poslední kabriolet)
- O kanci (Mezi divočáky)
- O myšlenkách a lidech (O myších a lidech)
- Sbohem, válko (Sbohem, armádo)
- Němá blokáda (Němá barikáda)
- Děti z disharmonie (Děti z Bullerbynu)
- od Hordubala Tiki-tiki a Kaku-kaku (Heyerdahl, Thor: Ve znamení Kon-Tiki a Heyerdahl, Thor: Aku-Aku)
- od Londýna Volání dívčiny (London, Jack: Volání divočiny)
- od Fífka Dívky v Čechách (Viewegh, Michal: Výchova dívek v Čechách)
- od Karla Brouska Pro tvůj jazýček (Kábele, Karel: Brousek pro tvůj jazýček)
mapa webu prohlášení o přístupnosti webu
webmaster redakce